Exkurze Nová Huť

11. listopadu 2005 v 10:16 | Elf |  (Ne)všední život
Kdy: 10.11.2005
Kde: Nová Huť Ostrava
Kdo: Ekolyceum Ostrava
Ve čtvrtek 10. listopadu jsem se po dvou letech zvaní vydal na svou první akci s Ekolyceem (původně patřilo pod Vitu Ostrava, nyní je to samostatné občanské sdružení). Nemohl jsme odolat návštěvě provozu ocelárny Mittal Nová Huť v Ostravě. A věřte, že to stálo za to.
Do Ostravy jsem vyjížděl docela nakvap, domů jsem se ze školy stavil jen na otočku a navíc v docela blbé náladě (v matematickém semináři jsem byl podruhé u tabule a držím čisté konto - dvakrát ze mě udělal debila). Ve vlaku jsem si přečetl povídku z Ikarie a pokochal se pohledem na zamlženou krajinu Moravskoslezska (když máme ten nešťastný název kraje, tak ho použiji).
Na Svinově jsem rychle koupil lístky a vyběhl na tramvajovou zastávku. Koukám, že z druhého směru (od Poruby) přijíždí tramvaj č. 9, která měla jet až na Novou Huť. Rychle jsem se podíval na jízdní řád. Hm, stojím na blbé straně zastávky. Tak jsem bleskurychle seběhl ze schodů a vyběhl do schodů na druhou stranu. Cítil jsem se jako ve filmu, když jsem na poslední chvíli naskočil do tramvaje a hned za mnou se zavřely dveře.

Tramvaj byla zpočátku nacpaná, ale za Výstavištěm jsem si mohl sednout a konečně se podívat z okna (vzhledem k mé vyšší postavě jinak z dopravních prostředků nevidím ven). Hm, to vypadá jako nějaká obyčejná dědina, i s kostelíkem; tady obří barák, les?? Pochvaloval jsem si, že budu na místě srazu ještě s předstihem. Když tu náhle: "Příští zastávka Hranečník, konečná zastávka, prosíme vystupte." Co to?! Vždyť to má jet až do Nové Huti! Tak jsem spolu s ostatními cestujícími vystoupil a snažil se zjistit co dál.
Oběhl jsem několikrát rozlehlou a nepřehlednou stanici, snažil se zorientovat v mapě dopravních linek, ale nikde jsem nenašel nic moudrého. Nakonec jsem kontaktoval Náčelníka a ten mi sdělil, že některé tramvaje č.9 končí na Hranečníku, ale jiné jezdí až k huti. Tak jsem dvacet minut čekal na tu pravou (tramvaj).
Nakonec přijela, ale v čase kdy už mi vypršela původní jízdenka, takže jsem si musel koupit novou (když jsem jel prvně MHD v Ostravě, kontroloval mě revizor, to samé v Praze, takže si radši vždycky kupuji lístek). Já se vždycky zastávám Ostravy, že to není špinavé město plné bordelu a cikánů, ale moje přesvědčení utrpělo během krátičké zbývající cesty několik šrámů. Nepořádek v příkopech, samý Rom, obité domy...
U Nové Huti mě na nástupišti čekal Ivo, Matouš a slečna, kterou neznám jménem (jako obvykle). Matouš mi daroval láhev s moštem a odběhl pryč, protože měl ještě nějakou práci. Před bránou už netrpělivě přešlapovali ostatní účastníci, Náčelník, šest cizokrajných studentů (Portugalci a jeden Řek) a dva pánové z huti (odbor životního prostředí). Celkem měla naše akce 24 účastníků, což si Náča patřičně pochvaloval. Dostali jsme slušivé helmy, pláště a brýle, několik instrukcí o bezpečnosti a prošli jsme hlavní bránou. Začala exkurze, která mi vážně vyrazila dech...
Stmívalo se a my jsme šli směrem k nepopsatelně obrovské budově, pod kterou vede normální silnice a sem tam projede auto. Z vysokých komínů nad budovou se neustále valí šedý kouř. Z dáli slyšíme těžké dunění. Pomalu sestupujeme do podzemí, cítím jemné chvění minulých dob. Tmavé chodby, široká schodiště a naleštěné podlahy. Nikde nikdo. Poslední varování a vcházíme do haly. Horký vzduch, pára a spousta prachu mě na chvíli úplně omámí. Stoupám po kových schůdcích do prvního patra. Zamlžily se mi ochranné brýle. Chytám se zábradlí. To je pokryté železným prachem. Hala je... nemám slov. Nevidím ani jeden její konec. Šílený lomoz! Stojím u zdi a žasnu. Zeď se dá do pohybu - je to vlak! A další! Náhle se přímo proti nám otevře pec. Je to jako dívat se do slunce. I když stojíme dobrých padesát metrů daleko, cítíme ten šílený žár. Z rýhy před pecí se vyvalí oblaka páry. "Peklo..." zašeptá kdosi. Přejede nad námi gigantický závěsný jeřáb. Veze, no jak jinak to nazvat, velikánskou nádobu s rozžhaveným železem a lije ho do pece. Potom jeřáb vagón po vagónu přeloží celý vlak z koleje na kolej! Zahlédli jsme všehovšudy čtyři lidi! Dvojjazyčnému výkladu takřka nevěnuji pozornost, stejně ho neslyším.
Pomalu sestupujeme dolů. Siréna, varovné uí, uí. Jako dvojité podtržení našich dojmů přimo před schůdky, po kterých sestupujeme, přejede monstrózní plošina s nádobou na rozžhavenou ocel. Cítím jak sálá teplo, mezi ní a stropem je jen metr místa, vidím jak se strop zbarvuje do ruda... "Ta nádoba je prázdná, rozžhavená je jen výstélka." Jaký žár musí vydávat plná! Monstrum se pomalu odvalí po kolejnicích pryč. Všímám si výrazného, hlubokého zvuku. Je to jako ve filmech nebo počítačových hrách. Ohromný obloukový vývoj elektrické tavící pece (sloužící k homogenizaci železa). Jdeme dál. Vystupujeme k výrobě železných tyčí. Z dávkovače oceli patřičných rozměrů vyjíždí několik velikých do oranžovočervena rozžhavených (teď už vlastně zchlazených) prutů, které jsou okamžitě řezány. V dáli vedle sebe pomalu popojíždí a tvoří škálu všech barev od žhnoucí rudé až po šedivě ocelovou... Když se nakloním z ochozu nad linku, cítím, jak mi horko vysušuje rty. Všudypřítomný lomoz...
Míříme do jiné části hutě, k usazovacím nádržím. Pán nám ukazuje popílkové a prachové filtry a vysvětluje nám systém. Projdeme kolem několika děr v zemi ze kterých se valí dým. Pozůstatky pekla na zemi? Nebo předzvěst pekla vytvořeného člověkem? Znovu jdeme podzemím, vykachličkované koridory s podlahami vyleštěnými jako zrcadlo. Nechápu. Kdo tam uklízí? Jakto, že tam není všudypřítomný prach? Vylézáme na povrch, přecházíme silnici, vysokozdvižný vozík nám dává přednost. Už je tma. Všechno jemně jiskří. To se leskne prach ve světle lamp. Procházíme kolem chladících věží. Jsou černé a stojí na malinkých nožičkách. V dálce vidím vánoční stromek - snad vysoká pec (vysoká je na to dost) s osvětleným vnějším schodištěm. Vedle ní jsou další, zhaslé stíny proti mlžné noční obloze. Vidíme i vysoký komín, na jehož vrcholku hoří plameny. Co to je? Barad-dúr? Mordor... Přicházíme k usazovacím nádržím. Tady už není hluk, takže slyším výklad o zpracování prachu z kouře, usazení, odstředění, dalším využití a likvidaci. představuji si ohromnou čistící anodu... Náhle se hořící komín ještě víc rozzáří. Šílené! Nádherné...
Odcházíme plni silných dojmů, pomalu projdeme pod hlavní budovou. Na recepci odevzdáme helmy, pláště a brýle a rozcházíme se. Já s Náčou, Lili a Danem jdeme ještě do čajovny, po příchodu Matouše (už rozdal veškerý mošt), začíná zajímavá debata o cestování, literatuře a vůbec o všem.
Tohohle výletu ani v nejmenším nelituji. Byl parádní. Tak jako výlet do hor vzbuzuje pocit lidské zanedbatelnosti a bezvýznamnosti ve srovnání s přírodou, tak tady jsem pocítil sílu člověka, sílu naší civilizace. Zároveň i její nebezpečnost, rozžhavené železo člověka spálí během vteřin a nic z něj nezůstane. Neumím ten pocit přesně formulovat, to se asi musí zažít. Každopádně mají hutě, ta síla a energie, svoji krásu a poetiku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ZDeněk ZDeněk | E-mail | 18. listopadu 2005 v 16:50 | Reagovat

Ahoj Elfe,

dik za parádní článek - ještě víc liotuju, že jsem tam nebyl.

Čau Zdenda

2 Ivo Ivo | E-mail | 15. prosince 2005 v 14:49 | Reagovat

Popsal si to vskutku verne kamarade. Dojmy jsme meli takrka totozne a ja rovnez jen tak nezapomenu na  tu pamatnou exkurzi. A co teprve ty nase komicke doprovodne hlasky:)

3 Ремонт холодильников levils Ремонт холодильников levils | E-mail | Web | 9. května 2017 v 15:27 | Reagovat

If you don’t know this word, look it up in the dictionary.
Awful!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama